Noční Provoz - Mare Nostrum Ignis Est - Sicmaggot - CZ

"Mare nostrum ignis est" je typickým příkladem alba, které je ve své podstatě dobré, a přesto si jeho poslech člověk příliš neužije a nevychutná. Na vině je jeden jediný rušivý element, jenž ovšem ve výsledném zvuku hraje zásadní roli a dojem z nahrávky potápí, jakkoliv jsou všechny ostatní atributy desky nejen v pořádku, ale dokonce dobré.

Od formace s názvem Noční provoz bych čistě na základě tohoto jména očekával atmosféru spícího města brzy nad ránem, kdy se prázdnými nočními ulicemi převaluje mlha, skrze niž probleskují jen světla lamp a občasně projíždějící liduprázdná tramvaj. Jednoduše urbanistickou melancholii – což v hudbě bývá hypnotická záležitost, podaří-li se ji skutečně přivést k životu. Noční provoz však takový není.

Od desky s grafikou jako „Mare nostrum ignis est“bych čistě na základě této vizuální stránky očekával atmosféru… no, tady to vlastně tak jednoznačné není. Prvotní dojem samozřejmě svádí k vodě, konkrétněji tedy k moři, ale dokázal bych si představit i jiné, abstraktnější pocity. Zde už jsme o kousek blíže k tomu, jak výsledek skutečně zní, ale i přesto se stále nejedná o to samé, co mi obal evokuje.

Dark ambient bych si rozhodně představit uměl. Vlastně je to přesně žánr, jaký bych očekával. K náladě vizuálu mi ovšem úplně nesedí zřetelné industriální proudy, které blíž než k zasněnému urbanismu mají k temnému strojírenství. Ovšem pozor! Nic z toho, co jsem doposud řekl, nepovažuji za kámen úrazu. Pouze mi to posloužilo, jak se nějakým (možná hloupým, klidně si to myslet můžete, třeba máte pravdu) opisem dostat k tomu, jak „Mare nostrum ignis est“ (ne)vypadá. V konečném důsledku je totiž stěžejní, že hudba Nočního provozu má dobrou kvalitu a že takhle dobře odvedená kombinace dark ambientu a industrialu přináší kvalitní poslech.

V čem je tedy problém? V tom, že jediný člen Nočního provozu vystupující pod přezdívkou ahmed23 tuto kombinaci využívá pouze jako doprovod k přednesu své poezie. Úvodní skladba „Do první krve“ je skvělá, silně industriální a funkci vokálu plní zastřený šepot. Zde nemám výtek. Od druhé kompozice „Jen tolik slov“ se ovšem hudba stane pouhým podkresem k recitaci, která převezme hlavní roli a hraje ji až do konce, ať už jsou básně v mateřštině nebo v případě závěrečné „Das Schlaflied“ v němčině.

To by samozřejmě nemuselo být nutně špatně a navíc nijak nepopírám, že je to poměrně neotřelá věc, která se moc nevidí a obzvlášť v těchto převážně instrumentálních žánrech ne. Já jsem ovšem nevděčný parchant a nijak zvlášť mě to nevzrušuje. Podobný druh abstraktních básní plných metaforických obratů mě úplně nebaví a příliš mě neoslovil ani ahmedův nezúčastněný projev. Právě ten je oním rušivým elementem zbytečně odvádějícím pozornost od povedené hudební stránky.


Možná je to paradox žádat u experimentálních žánrů větší konvenčnost, ale zrovna v tomhle případě by mi vyhovovalo víc, kdyby „Mare nostrum ignis est“ ten nevšední recitační prvek neobsahovalo a kdyby se jednalo o standardně instrumentální temné bouchání a šumění. Budeme-li se totiž bavit čistě o muzikální složce nahrávky, tak ta mi přijde výborná a sama o sobě se mi opravdu líbí.

Verdiktem recenze však nemá být sdělení, že je „Mare nostrum ignis est“ špatným albem. Pouze říkám, že mi z jednoho konkrétního důvodu subjektivně nesedlo a že mě tento obtěžuje natolik, až se k tomuhle počinu Nočního provozu vracet nebudu. Netvrdím ale, že to tak musíte mít stejně. Třeba vám ahmedovy básně a jejich přednes vadit nebudou, třeba se vám to bude dokonce líbit. Já osobně tentokrát přenechám nadšení jiným.

napísal H.
publikovane na Sicmaggot